Absence pluralismu je čtvrtou příčinou nesouladu mezi islámem a demokracií

Téměř ve všech arabských zemích Blízkého východu se jako nejpravděpodobnější nástupce stávajícího uspořádání jeví výlučně islamistická vláda. Proč je tomu tak? A proč je islám neslučitelný s demokracií?

Korán obsahuje celkem 6236 veršů uspořádaných do kapitol. Jen velmi omezený počet veršů se však týká vlády a veřejné politiky a z toho se většina z nich zabývá především ekonomickými aspekty a tresty za spáchané trestní činy. Islám nezná žádnou konkrétní doporučenou formu vlády. Konkrétní islámská forma vlády je tedy vždy lidským výtvorem a označení „islámská“ by mělo být synonymem pro vládu vládnoucí v souladu se základními zdroji islámu a nikoli pro konkrétní formu vlády, která v blízkovýchodním regionu nabývá zpravidla formy autokracie nebo oligarchie.

V islámských pramenech se často se uvádí, že islámský svět nepotřebuje západní demokracii, neboť islám má svou „vlastní demokracii“. Klíčovým prvkem je důraz na koránský princip šúrá (porada). Nejčastěji je uváděný verš 38 v súře Porada: (Bůh chválí ty, kdo Pánu svému odpovídají a modlitby své dodržují a záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají…(42:38)).

Analýza dějin vládnutí v  islámských státních útvarech v různých historických periodách ukázala, že princip porad se aplikoval sporadicky a jen v začátcích islámu. Příčina tkví mimo jiné v tom, že islámské zdroje, zejména však právní systém, postrádají důsledný právní vynucovací mechanismus – mnoho norem šarí‘y nemá efektivní sankci. Obdobně i princip šúrá je sice „doporučen“, ale bez podstatných právních důsledků; nikdy neexistoval zákon, který by ho nařizoval či trestal jeho nepoužití. Navíc se Korán vyjadřuje značně obecně a používá jazyka poezie, v důsledku čehož může být interpretován podle momentálních politických potřeb. Interpretační mnohoznačnost Koránu a islámských zdrojů umožňuje zdůvodnit nastolení jak diktatury, tak i republiky či monarchie. Tato skutečnost je zároveň i slabinou pro případnou demokracii v islámských zemích.

Islámský právní kodex (šarí´a) nezná dualismus církve a státu, víry a práva. Islámské právo ovšem není tvorbou práva (jako je tomu v anglickém právním systému), ale jeho nalézáním v základních zdrojích islámu a výkladem; islámský právník a islámský teolog jsou stěží odlišitelní. Islámské právo tvoří základ islámského legislativního státu a neopominutelné východisko pro všechny jeho systémy, zákony a ustanovení. Islámský vládce je povinen vykonávat zákony šarí´y bez ohledu na vůli lidí – věřících. Jinými slovy zde na rozdíl od demokracie neexistuje možnost alternace vlády.

Historie a pojetí islámského práva jsou diametrálně odlišné od práva na Západě. Římské právo bylo světské a nezabývalo se náboženskou stránkou života jednotlivce. Představovalo nástroj vlády nad lidmi bez ohledu na jejich věroučné rozdíly a jeho rozhodnutí se nepotvrzovala zpětným odvozením od posvátných zdrojů, ale autonomními principy právního uvažování a explicitním zněním zákona. 

Jak jsem již v předchozích článcích uvedl, pro islám představují teritoriální jurisdikce a národní loajalita nelegitimní importované hodnoty. Na Blízkém východě se sice během 20. století objevily pokusy o nastolení nacionalismu, který by vyhověl islámské tradici a zároveň pomohl vzniknout legitimnímu politickému řádu, ty se však zhroutily pod tlakem sektářských a kmenových vazeb a uvolnily cestu vojenským diktaturám nebo despotické tyranii jedince, dynastie či jedné strany.

Občanská společnost na Blízkém východě existuje v odlišné formě, než je tomu v západním světě, a má svá vlastní specifika. Představuje spíše tradiční sociální instituce založené na odlišných vazbách: na pokrevním příbuzenství kmenových, rodinných a klanových vazeb. Pokud islámská opozice operuje s pojmem „islámská občanská společnost“, myslí tím charitativní a sociálně orientované organizace působící nejčastěji v mešitách. Instituce občanské společnosti jsou ve většině případů podřízeny kontrole autoritativního režimu a v některých zemích jsou závislé na státní účelově dotační politice. Zásadním faktorem ovlivňujícím současnou arabskou společnost je skutečnost, že již od poloviny 19. století musí čelit řadě výzev, které s sebou přinášejí kontakty se západní civilizací. To vede k tomu, že se rozpolcená společnost pohybuje mezi krajními póly tradice a moderny, mezi světským a náboženským, lokálním a globálním, „západním“ a „arabským“.

V muslimských společnostech je krajně obtížné vybudovat státní politické instituce obdobné západním. Dospěl jsem k závěrům, podle kterých je muslimská společnost rozpolcená mezi morálně absolutistický ideál universálního společenství jedné víry a jednoho zákona na straně jedné a klientelistickou, patrimoniální a partikularistickou politikou na straně druhé. Neformální politika kvazi-tribálních či klanových solidarit je pro distribuci moci a statků mnohem podstatnější a významnější než formální struktura státní administrativy.

Na Západě je konflikt pojímán podle kultury konfliktu jakožto občanského konfliktu řešitelného prostřednictvím uznaných institucionalizovaných procedur rozhodování a komunikace, opírajících se o společnou národní kolektivní identitu. Klanová a klientelistická soudržnost spolu s neteritoriální identitou ummy zabraňuje vytvoření pevného základu národní identity a umožňuje instrumentální vztahy politické sebe-identifikace v závislosti na momentálních nepřátelích.

V minulosti byla soudržnost arabské společnosti zajištěna kmenovou soudržností, dnes soudržnost městské arabské společnosti zajišťují partikularistické sítě. Moc v podobě racionálně a neosobně organizované státní nomenklatury je prostoupena těmito sítěmi vzájemné osobní důvěry postavenými zčásti na tradičním (komunita, klan a rodina) a zčásti na moderním (klientelismus, společná generace) typu vazeb.

Absence jasného odlišení duchovní a světské moci je v islámu evidentní, legislativní moc v islámu (amr) je souborem pravidel zjevených Bohem a nachází se pouze v Koránu, soudní moc (fikh) náleží každému věřícímu, který vytrvalou a neustálou četbou Koránu dosáhl schopnosti nalézat islámské právo ve Svaté knize a aplikovat jej. Zbývající exekutivní moc ve smyslu spravedlnosti (hukm) náleží pouze samotnému Bohu a může být aplikována pouze jeho jediným zástupcem na zemi, jediným vůdcem.

Jediným legitimním suverénem v islámu je Bůh; z tohoto důvodu nemůže být moc panovníka odůvodněna morálně, nýbrž pouze pragmaticky. Jelikož lidská moc nemůže být uznána jako legitimní, je argument legitimity nahrazen argumentem nezbytnosti. Panovník může usilovat o legitimitu jedině přiblížením se k zákonu Božímu.  Z toho je evidentní, že uvedené principy jsou neslučitelné s principy liberální demokracie. Připomenu, že Boží zákon může být nanejvýš odlišně interpretován, avšak nikdy nemůže být změněn. Pak i takový úkon jako projednávání zákonů, nezbytný v demokracii, není v islámském parlamentu představitelný. 

Přestože se islámský svět vyznačuje množstvím společenských skupin (sociálních, etnických a náboženských), islámský politický systém jednoznačně postrádá pluralistické rysy. Potlačování plurality má svůj původ v islámském principu tawhíd, který zdůrazňuje a upřednostňuje jednotu Boží i společenskou, což má za následek, že jsou tolerovány pouze většinové a tradiční názory. Islámský unitarismus je jednoznačně stavěn proti partikularismu. Žádoucí konsensus v islámu, jehož základem je oddanost stvořiteli, eliminuje politický prostor potřebný k názorové pluralitě v demokracii. Korán vyzývá muslimy k podřízenosti nejen Bohu a proroku, ale i vůdci, který vládne v souladu s islámskými principy.

 Významným rysem modernity je diferenciace a relativní atomizace tří sfér: politiky jako oblasti kontroly násilí, ekonomiky jako oblasti regulace a distribuce materiálních statků a kultury jako oblasti tvorby významu a smyslu. Politická sféra na Západě není arénou prosazování eticky žádoucích hodnot, ale jen sférou stanovující veřejná pravidla pro soukromé uskutečňování projektů jednotlivců a skupin. Občanská společnost je nestátním prostorem svobodného sdružování a volného podnikání, jehož aktéři sledují své ekonomické cíle a představy o životě.

Právě tato rozpolcenost je důsledkem ztroskotání kolektivního projektu hledání spásy – tedy života v ummě. Mezi úkoly moderního státu nepatří hledání etického a existenciálního naplnění. Jeho primárním úkolem je zajistit svým občanům každodenní bezpečí, svobodu a rovnou příležitost k tomu, aby mohli při respektování svobody ostatních sledovat svou vlastní představu života a jeho naplnění. Islámská společnost je v rozporu s liberální modernitou; v ní se různé sféry života jednotlivce i společnosti prolínají. V důsledku toho je islámská společnost prostředím, ve kterém neexistuje atomizace politiky, ekonomiky a etiky. V islámské společnosti se překrývá hledání smyslu života s kontrolou násilí i s regulací, výrobou a distribucí materiálních zdrojů.

Mezi islámskými principy a demokratickým principem vládnutí jsou zřejmé tři obtížně slučitelné rozpory: mezi západním individualismem a islámským kolektivismem, mezi západním pluralismem a islámským dogmatickým universalismem, mezi západní koncepcí národního státu a muslimským společenstvím (ummou). 

Závěrem lze říci, že další příčinou nesouladu mezi islámem a demokracií v případě, že je islám ideologickým východiskem pro způsob vlády, je chybějící pluralismus, který je nahrazen islámským dogmatickým universalismem.