Téměř ve všech arabských zemích Blízkého východu se jako nejpravděpodobnější nástupce stávajícího uspořádání jeví výlučně islamistická vláda. Proč je tomu tak? A proč je islám neslučitelný s demokracií?
Proč je islám neslučitelný s demokracií? Druhá příčina
Specifikou muslimské společnosti je skutečnost, že navzdory probíhajícím modernizačním procesům v ní nedochází k sekularizaci (oddělení církve od státu), kterou s sebou tyto procesy přinesly v jiných částech světa. Demokracie je bez sekularizace stěží představitelná; islámská kultura je však jediná kultura, která stále sekularizaci odolává. Bez znalosti potenciálu sekularizace islámu nelze dosáhnout jednoznačných závěrů o vztahu islámu k demokracii. Proto jedna ze základních otázek, na kterou hledám odpověď, zní: Může být islám sekularizován?
Sekularismus vznikl v křesťanském světě a byl pokusem o vyřešení dlouhodobých sporů církve a státu. Oddělení církve od státu bylo navrženo tak, aby bylo zabráněno dvěma problémům: 1) zneužívání náboženství státem při současném upevnění a rozšíření státních pravomocí a 2) zneužívání státní moci duchovenstvem k tomu, aby ostatním vnutilo svoje doktríny a nařízení. Oddělení církve od státu proběhlo během revolucí ve Francii a v Americe (později i v jiných zemích) a bylo dlouho považováno za výlučně křesťanskou záležitost, která se netýká ani muslimů ani Židů.
V dnešní době existují muslimské organizace, které se věnují podpoře sekulárního islámu. Institute for the Secularization of Islamic Society odvážně prohlašuje: „Islámská společnost zaostávala kvůli neochotě podrobit svou víru, zákony a zvyky kritickému prozkoumávání kvůli nedostatku úcty k právům jednotlivce a neochotě tolerovat jiné názory nebo se pustit do konstruktivního dialogu.“
Někteří vidí výjimečnost muslimských společností v tom, že v nich po sta letech modernizačních a industrializačních procesů nedochází k sekularizaci, kterou s sebou tyto procesy přinesly v Evropě. V posledních desetiletích se naopak zdá, že v muslimských společnostech celkový společenský a politický vliv náboženství spíše posílil. K vysvětlení této skutečnosti je nutné zaměřit se na interakci mezi modernizací a islámem. Přístupovou cestu k pochopení tohoto vzájemného působení představují dva faktory: protiklad mezi vysokým a nízkým (lidovým) islámem a absence institucionalizované kněžské organizace. Druhý rys je klíčový pro pochopení potíží muslimských společností s moderní diferenciací sociálních sfér.
Islám na rozdíl od křesťanství neodděluje stát od společnosti, ani stát od církve. Islám tedy neodlišuje mezi doménou císaře a Boha, což má své kulturně-historické souvislosti. V Evangeliu podle Matouše nabádal Ježíš své stoupence: ,,Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (MT 22:21). Takový precedens v islámu neexistuje. Tak jako islám neodděluje stát od společnosti, neodděluje od ní ani církev. V sunnitském islámu není postavení ulamá (islámští učenci) při výkladu a prosazování zákona formálně či mocensky zajištěno, ulamá nevytvářejí sakrálně oddělenou sociální vrstvu nebo kastu. Ulamá si mohou nárokovat pouze učenost, obeznámenost s písemně zaznamenaným společenským ideálem a tedy i schopnost a vůli tento ideál praktikovat a prosazovat, ale nic víc.
Pro pochopení pojmu sekularizace je třeba si uvědomit, že se jedná o proces, který se vyvíjel v evropském prostředí a nelze ho tudíž bez dalšího uzpůsobení přenášet do jiných náboženských a kulturně-politických okruhů.
Sekularizace islámu je totiž mnohými muslimy považována za odpadlictví, neboť by znamenala zříci se nebo omezit plnohodnotné prosazování Božího práva šarí´a. Prosazování myšlenek sekularizace islámu je tudíž velmi riskantní. Islamisté považují požadavky liberálních modernistů na oddělení státu od náboženství za kacířství nejvyššího řádu. Každý muslim, který se vyslovil ve prospěch sekularizace a tudíž zrušení šarí´y, bude podle nich označován za odpadlíka (murtadd). Odpadlictví je podle šarí´y největším zločinem a jednoznačným překročením zákonů islámu; proto jsou sekulární muslimové ohroženi i na životě kvůli hněvu svých „ortodoxních“ spoluvěrců.
Weber dospěl k názoru, že v moderní západní společnosti došlo díky vědeckému pokroku a specializovaným znalostem v nejrůznějších oborech k tvorbě „nesčetných pohledů na svět a interpretacím reality, ale protože je počet interpretací nekonečný, nemohou se nikdy stát hodnotami absolutními.“ Výsledkem je, že „život individua ztratil jakékoli duchovní hranice“. Jinými slovy, právě proto, že život jedince už není ohraničený, stal se takříkajíc životem ve vakuu. Weber tedy vyvozuje, že ačkoli je kapitalismus dítětem protestantismu, už dávno není spojován s protestantským světonázorem. Paradoxem je, že to byl právě protestantismus, který položil demarkační linii mezi svaté a sekulární. A tím, že to udělal, vynesl nad sebou rozsudek smrti.
Mezníkem a jediným případem sekularizace v islámské zemi se stalo Atatürkovo Turecko. Atatürk prohlásil, že civilizovaný svět je daleko před světem islámským. Zákazem nošení turbanů a jejich nahrazení klobouky zasáhl Atatürk srdce turecké islámské společnosti, zbavil islám rozhodujícího vlivu, uskutečnil sekularizaci státu i práva a netajil se záměrem začlenit Turecko do Evropy. Tím ovšem proti sobě popudil nemalou část muslimů, kteří zpočátku nad jeho vojenskými vítězstvími jásali. V relativně krátkém období se z velké islámské říše, která byla sídlem chalífátu, stal moderní stát západního stylu. Jednota státu najednou nebyla založena na náboženském, ale na národnostním principu. Atatürk vliv islámu ideově nahradil silným nacionalismem. Atatürk rychle dokončil tuto transformaci zrušením chalífátu, omezením náboženských obřadů, zavedením sekulárního sňatku a marginalizací islámských tradic.
Prakticky od začátku existoval v Turecku proti programu Atatürka odpor. Urychlená sekularizace, nastolená Atatürkem a jeho doprovodem, způsobila celé zemi otřes, který stále ještě trvá. Náboženské vzpoury doprovázely turecký sekulární stát od jeho založení a ti, kdo žádali znovuzavedení islámu jako ústředního prvku veřejného života, dosáhli určitých výsledků. Josef Mlejnek ve svém článku Paradoxy nejen turecké demokracie (2007) shrnul: „Jak se ukazuje, i skoro po sto letech se sekularizace v Turecku neobejde bez armádní asistence ani bez nacionalismu coby zástupného “světského náboženství“. Turecký sekularismus je tedy kasárensko-nacionalistický. A jiný typ sekulárního pojetí tureckého státu a společnosti není na obzoru“.
Podobný proces proběhl i v Íránu. Snahy šáha následovat Atatürkův příklad a modernizovat Írán byly nakonec v roce 1979 zmařeny Chomejního islámskou revolucí, která obnovila tradiční přísné islámské zásady. Tento vzor se opakuje v celém islámském světě: byl to i případ iráckého, relativně sekulárního Saddáma Husajna, který získal obrovskou podporu své legitimity díky válce v Zálivu. V podvečer vypuknutí války byl sekulární prapor Iráku ozdoben islámským heslem „Bůh je velký“, aby podpořil ještě více islámského cítění. Též Pákistán byl založen jako sekulární stát, ovšem islámští aktivisté jeho sekulární povahu od začátku potlačovali. V roce 1956, osm let po získání nezávislosti, byl vyhlášen islámskou republikou. Uprostřed pokračujících rozsáhlých nepokojů slíbil předseda vlády Alí Butto v roce 1977 zavést šarí´u. Krátce poté prezident Zijául Hak, který se dostal k moci krvavým převratem, vyhlásil šarí´u nadřazeným právem. Stejná situace přetrvává dodnes v Súdánu, kde byla šarí´a přijata v roce 1983. Z těchto příkladů lze vyvodit, že v islámském světě vede cesta ke klidnému vládnutí skrze islám a nikoliv cestou sekularizace.
Je nutno říci, že odpor k sekularizaci vyplývá především z neutuchající péče o ochranu a udržení čistoty islámské obce. Sekularismus vede podle názoru islamistů nejen k morální katastrofě, která je tolik patrná na Západě, ale i ke ztrátě kulturní identity. Dodržování čistoty víry a respektování islámského práva vytváří podle mne bludný ideový kruh, který každého „potenciálního sekularistu“ vrací zpátky tam, kde byl předtím. Mohl by se vydat cestou sekularizace jakkoli daleko, ale chce-li zůstat muslimem, vrátí se tam, kde začal. Skutečná sekularizace by znamenala vymanit se z područí islámu, jinými slovy přestat být muslimem.
Troufám si říci, že demokracie v Turecku právě prochází obdobím stagnace především kvůli potížím se sekularizací. Domnívám se, že demokracie v religiózní muslimské společnosti v sobě nese sebezničující efekt. V takovém prostředí sama demokracie posiluje proces de-sekularizace. V Evropě demokracie a sekularizace souzní, v islámském prostředí se nacházejí v konfliktu. Proces sekularizace islámu je velmi specifický a obtížný a v mnohém se bude odlišovat od procesu sekularizace v křesťanství.
Demokracie je bez sekularizace stěží představitelná; islámská kultura je však jediná kultura, která stále sekularizaci odolává, proces sekularizace islámu je velmi specifický a obtížný, tato skutečnost představuje další příčinu, proč je islám neslučitelný s demokracií.
*** V příštím článku Vám uvedu třetí příčinu, proč je islám neslučitelný s demokracií.
