Téměř ve všech arabských zemích Blízkého východu se jako nejpravděpodobnější nástupce stávajícího uspořádání jeví výlučně islamistická vláda. Proč je tomu tak? A proč je islám neslučitelný s demokracií?
Oblast lidských práv je další oblastí nesouladu mezi islámem a demokracií -Třetí příčina
Jednou z hodnot současné demokracie je ochrana a dodržování lidských práv; jedná se o komplementární pojmy. Lidská práva jsou širším pojmem, než je demokracie – zaručují jedinci široce pojatá nezadatelná a nezcizitelná práva a svobody, počínaje rovným přístupem a právem na život. Aby demokratické principy mohly být naplněny v praxi, musí mít jedinec kromě svobody volby i svobodu být volen a svobodu alternativy, která nemůže být naplněna bez svobody projevu jako občanského práva.
Muslimové považují svatou knihu Korán za zjevení od Boha, které je možno interpretovat, nikoli však v jakémkoli ohledu měnit. V západním pojetí lze právo přizpůsobovat a měnit dle vůle zákonodárce, případně lidu, a rozhodujícím kritériem jsou v čase se měnící představy o tom, co je správné a hlavně vhodné a výhodné pro společnost (toto pojetí bylo ve 20. století omezeno právě principem nezadatelnosti, nezcizitelnosti, nepromlčitelnosti a nezrušitelnosti základních práv a svobod). Islámské právo bylo naproti tomu dáno člověku „jednou a provždy“ – společnost se sama musí přizpůsobit právu, spíše než aby vytvářela vlastní zákony jako odpověď na proměnlivé problémy běžného života. Je zřejmé, že se to týká rovněž postavení jedince ve společnosti a nutně to souvisí i s otázkou míry, do jaké jsou určena základní práva jedince (občana) ve společnosti.
Ve vztazích uvnitř společnosti nestojí muslimové před Bohem jako jedinci, ale spíše jako společenství (umma) vcelku. Muslim však může vést skutečně islámský život pouze ve státě spravovaném podle šarí´y. V islámu se tudíž stanovují povinnosti muslima vůči celé společnosti mnohem důrazněji, než jeho práva vůči vládní moci.
Svoboda jedince je v Koránu pojímána následovně - Bůh obdařil lidstvo svobodou tím, že si sami mohou vybrat z možností toužit po dobrém i špatném; svobodný čin ovšem podléhá Boží vůli. Ani v Koránu, ani v sunně nenajdeme mnoho zmínek, které by se týkaly přímo lidských práv. Mnoho veršů Koránu jsou formulovány natolik vágně, že umožňují interpretaci, která může být použita pro zdůvodnění i zcela protikladných pohledů. Stejně tak je na několika místech Koránu doslova zmíněn základ všech lidských práv – rovnost věřících před Bohem.
Podle Koránu však v některých ohledech platí pro společnost nerovnost. Čtyři hlavní výjimky tak tvoří nerovnost společenská, ekonomická, genderová a náboženských menšin. Ačkoliv Korán uznává, že urozenost, rod a bohatství jsou z hlediska lidského náhody, přesto nerovnost ve společnosti pochází od Boha. V rozporu s univerzálním pojetím lidských práv, které prosazuje Západ, se ocitají zejména tři aspekty zakotvené v islámských zdrojích. Kromě pojetí nerovnoprávnosti v rovině svobody a rovnosti náboženství a nerovnoprávného postavení žen je to otázka tělesných trestů. Postavení ženy je v Koránu vyjádřeno principem, že žena má stejnou důstojnost jako muž, nikoliv však stejná práva; je právním subjektem, není však rovnoprávná. Žena ovšem i podle Koránu stále stojí o stupeň níže, než muž, což je jinde vysvětleno tím, že muž ženu živí, chrání a stará se o ni. Tím ovšem má nad ženou také jistou moc.
Toto nerovné postavení žen především v manželství se ukazuje v polygynním, rozvodovém a dědickém právu, které muže zvýhodňuje. Mnohomužství (polyandrie) je podle Koránu zakázáno, na rozdíl od mnohoženství, které je dodnes zachovávanou praxí. Ve stejném verši tudíž Bůh nabádá, že muž ke všem svým ženám musí být stejně spravedlivý (jak po ekonomické, tak po citové i sexuální stránce), a pokud předem ví, že to nebude schopen dodržet, má se omezit jen na jednu ženu.
V dědických otázkách je Korán velmi podrobný; stručné doklady znevýhodnění ženy jsou například ve verši: „[…] synovi podíl rovný podílu dvou dcer;“ (4:11). Rovněž je uváděno, že musí být zaopatřeny jak vdovy, tak manželky po rozvodu. V otázce rozvodu však podle Koránu ženy rovnoprávné nejsou; stejně tak svědectví ženy má jen poloviční váhu oproti svědectví muže.
V islámu je velmi zřejmé, že dochází k zásadnímu rozdělení lidského světa na věřící a nevěřící (kuffár). Ti, kteří Boha vůbec nepoznali nebo jej odmítají (tedy vyznavači polyteismu (bezvěrce, přidržovači) a v moderní době též ateisté) jsou považováni za nositele zla, jsou vyřazeni z lidského společenství a zaslouží si trest. Podstatně lepšího postavení se dostává těm, kteří poznali předešlá Písma – tedy Židé a křesťané. Ačkoliv jsou nevěřící, přisuzuje Korán těmto „lidem Knihy“ zvláštní právní statut a respektuje je. Židé a křesťané tedy požívají status dhimmí, tj. jsou v podstatě pod smluvní ochranou.
Dhimmí byli postaveni do pozice „chráněnců“. Na rozdíl od vyznavačů polyteistických kultů si nemuseli vybrat pouze mezi konverzí k islámu a smrtí. Mohli si ponechat svou vlastní víru, museli však platit daň z hlavy (džizja). Měli zákaz sloužit v muslimském vojsku a nosit zbraň, zato však měli zajištěnou svobodu vyznání a provozování kultu ve svých synagogách a kostelích, nezávislost v občanskoprávních záležitostech, nedotknutelnost osoby a majetku a určitou míru administrativní autonomie. V současné době je však ve většině zemí Blízkého východu členům náboženských menšin již dovoleno nabývat politických funkcí i sloužit v armádě. Nemalá část muslimských zemí rovněž na poli trestního práva upravily svou praxi podle evropských vzorů.
Tělesné tresty jsou podle Koránu možné za nejnemravnější skutky: za krádež, loupežné přepadení, cizoložství (smilstvo), křivé nařčení z cizoložství, opilství a podle některých právních škol i za odpadlictví od islámu. U úmyslného zabití (vraždy) se uplatňuje princip krevní msty, starozákonné „oko za oko“. Je zde však i instituce vykoupení. U neúmyslného zabití je předepsáno finanční vykoupení, případně půst pro nemajetné. V případě krádeže přikazuje Korán: „Zloději a zlodějce utněte ruce jejich v odplatu za to, co provedli, a jako varovný příklad od Boha!“(5:38). Při cizoložství, jedná-li se o svobodného muže či ženu, má být podle Koránu uložen trest 100 ran bičem. Ovšem v případě ženatého/vdané muže/ženy ukládal Korán původně staro-arabský zvyk zavírat cizoložníka/ici na doživotí do domů a nepouštět je ven. Trest ukamenováním do islámského práva vnesly až pozdější hadíthy; čin by však u soudu měl být prokázán čtyřmi očitými a důvěryhodnými svědky, případně těhotenstvím nebo přiznáním.
Závěrem lze říci, že další oblastí nesouladu mezi islámem a demokracií v případě, že je islám ideologickým východiskem pro způsob vlády, je oblast lidských práv. V tomto ohledu je islámské právo šarí´a problematické už z principu, neboť reguluje všechny oblasti života včetně základních osobních svobod. To je zvláště patrné v předpisech o vhodném oblečení žen, o náležitém chování obecně a v náboženské kontrole takových personálních aspektů soukromé sféry společnosti, jakými jsou třeba dědická práva, sňatky nebo rozvody. Rovněž nadřazenost práv celku nad právy jednotlivce a také to, že jinověrci, křesťané a Židé mají v islámské společnosti status občanů druhé kategorie, vede k porušování občanských svobod.
** V příštím článku Vám uvedu čtvrtou příčinu, proč je islám neslučitelný s demokracií.
