Islám nezná demokracii a demokracie nezná islám. Islám a demokracie mají rozporuplné podstaty a jejich sloučení vždy vyústí buď zánikem jedné z nich, nebo narozením hybrida ve stavu agónie.
Slovo demokracie pochází z řečtiny ze slova démokratiá. To vzniklo spojením dvou řeckých slov, výrazu démos - lid a kratein - vládnout. Význam toho slova je tedy vláda lidu. Abraham Lincon vymezil demokracii jako „vládu lidu, prostřednictvím lidu a pro lid“ (government of the people, by the people and for the people).
Mnozí muslimové uvádí, že islámský svět nepotřebuje západní demokracii, protože islám má „svou vlastní demokracii“. Téměř vždy se toto tvrzení odvolává na koránský princip šúrá - (arab.) porada, rada, konzultace či konsensus. Pojem má předislámskou tradici a jeho chápání v historii bylo dvojí: buď jako poradní sbor vybraný vládnoucí autoritou (panovníkem), nebo více ve smyslu parlamentárním (madžlis v Osmanské říši). Dalším často zmiňovaným demokratickým principem obsaženým v islámu je idžmá (konsensus), kdy závažná politická rozhodnutí musí být podpořena významnou částí společnosti. Princip konsenzu se zakládá na tradici, podle níž Bůh své obci přislíbil, že se nikdy nesjednotí na omylu. Rovněž zde ovšem platí, že konsensus lze vyložit několikerým způsobem: od většinové podpory, zjištěné ve všelidovém referendu, až po nároky monarchů, že lidé musí přirozeně souhlasit s jejich záměry, neboť jejich moc je od Boha.
Demokracie je neuskutečnitelná bez určité nezávislosti jedince na státu. Taková autonomie či nezávislost je v islámu obsažena v instituci idžtihád (volnější racionální interpretace Božího zákona muslimskými právními znalci a samostatný úsudek v právních a náboženských záležitostech; metoda svobodného výkladu). V 10. století však začal převládat názor, že všechny otázky již byly zodpovězeny, a chalífa prohlásil bránu idžtihádu za uzavřenou. Zde je nutno zdůraznit, že idžtihád nikdy neměl v žádném případě sloužit k tomu, aby zaváděl jakoukoli představu světské autority.
V souvislosti s řízením státu chápe moderní politická věda vládu jako uplatňování politické moci nad členy skupin; v tomto smyslu jde o správu veřejných věcí. Arabský výraz hukm pro vládu je v Koránu používán výhradně ve smyslu konání spravedlnosti. Uplatňování politické autority a řízení veřejných záležitosti jsou označovány výrazem amr, který znamená příkaz a autoritu. V současnosti se však výraz hukm používá spíše v jeho moderním smyslu slova než ve smyslu, který mu původně byl dán v Koránu. Při výkladu částí Koránu, které souvisejí s otázkami správy společnosti, se tak může jejich interpretace lišit v závislosti na tom smyslu, v jakém je výraz hukm chápán, což logicky pak může vést k zavádějícím výkladům.
Žádná konkrétní forma vlády tak, jak ji chápeme dnes, není v islámu doporučována. Každá konkrétní forma vlády je vždy produktem lidí a specifikace „islámská“ by měla označovat vládu pracující v souladu s duchem islámu, a nikoli konkrétní formu vlády. Historické formy vlády, zpravidla autoritativní vláda jedince, jsou pevně spjaty se základním principem Koránu tawhíd (monoteismus, důraz na jedinost Boží), který je provázen úzkostným odporem k jakémukoli dualismu. Tento odpor k dualismu se promítá v islámských dějinách vlád od samého počátku; jeho zakladatel i pozdější chalífové byli vůdci duchovními i světskými.
Někdy se setkáváme s tvrzením, že chalífa je hlavou státu i církve, obdobou papeže a císaře v jedné osobě. Toto srovnání, které vychází ze západoevropského křesťanského přístupu k dané problematice, je však zavádějící. V islámském světě neexistovala samotná instituce církve s vlastní hierarchií a rozhodně se nerozlišovalo mezi impériem a sacerdociem jako ve světě křesťanů. Chalífát plnil od počátku funkci náboženskou a prvotní úlohou chalífy bylo střežit Prorokův odkaz a prosazovat Boží zákon. Chalífa neměl žádnou pontifikální nebo kněžskou funkci a ani vzděláním či odbornými zkušenostmi nepatřil mezi ulamá. Jeho úkolem nebylo interpretovat islámskou věrouku, ale pouze ji střežit a vytvářet takové podmínky, aby poddaní mohli na tomto světě žít jako správní muslimové a připravit se na příští život. Teoreticky existovala jedna muslimská obec a stát, v jehož čele stál chalífa, a v prvních několika století po Prorokově smrti tomu tak bylo i ve skutečnosti. Nejvýstižněji to dokládá skutečnost, že v titulech islámských vladařů se na rozdíl od křesťanských panovníků nevyskytovaly žádné odkazy na teritorium nebo etnikum, nad nímž vládli. V islámu je absence jasného odlišení duchovní a světské moci evidentní.
Tak jako princip tawhíd neodděluje církev od státu, stejně tak oficiálně neodděluje církev od společnosti. Islám nemá formálně žádné kněžstvo, má sice místně uznávané duchovní autority, avšak nikoli jednotné ústředí. Na rozdíl od jiných náboženství nemá islám u náboženského ani u politického dvora žádné exemplární centrum, které by člověku vytyčovalo nějaký ideál. Nejvíce se v islámu k takovému postavení blíží ulamá (učenci, teologičtí právníci), kteří ovšem nevytvářejí sakrálně oddělenou kastu nebo vrstvu. Ulamá jsou (pokud se týče politické autority) pověřeni prosazováním posvátného zákona, ne jeho specifickým či paradigmatickým vysvětlováním, o jeho vytváření nemluvě. Musí se jím řídit stejně jako ostatní, ale neustavují inherentně ani jeho zdroj, ani jeho normu. Mohou tedy pouze využívat své získané znalosti o společenském a právním ideálu k jeho prosazování a praktikování, a tím jejich role končí.
Islámský hodnotový systém vychází z teocentrismu (rabbáníja), v němž Bůh ovládá a řídí vesmír, a komunita věřících je nadřazena jednotlivci. Jak zdůraznil orientalista Michael Cook, „islám kombinuje teocentrismus křesťanství s legalismem judaismu“. Výsledkem je právní osnova společenského řádu, která stojí nad pouhou mocí a politickou autoritou. Západní demokratické systémy jsou oproti tomu založeny na antropocentrismu, tj. na hodnotovém systému, který staví individuálního člověka jako ústřední jednotku či součást vesmíru.
Islámská vláda může být vytvořena pouze v souladu s interpretací islámu jako dín wa dawla (náboženství a stát). Absolutismus v islámu je přípustný, pokud je uveden do souladu s vůlí Boha. Alternativou k demokracii je podle sunnitských islamistů hukúmat Alláh, tj. vláda Boha, která je nezbytná pro legitimitu islámského státu. Podle egyptského učence Júsufa al-Qadaráwího se demokratický liberalismus už zdiskreditoval, protože vstoupil do života muslimů prostřednictvím kolonialismu. Považuje ho za nejnebezpečnější jev koloniálního období, odporující hlavním principům islámu.
Dalším faktorem, který působí proti zřízení skutečně reprezentativních vlád v zemích Blízkého východu, je nepřítomnost historických zkušeností s demokracií. V obou největších islámských říších (tedy Abbásovců a Umajjovců), jejichž území zahrnovalo velkou část muslimského světa, se většina vládců přikláněla k autoritativnímu stylu vlády. Náboženští učenci a soudci proklamovali, že pořádek a jistoty mají přednost před zmatkem, který by následoval po rebelii proti vládnoucím autoritám. V důsledku toho náboženské autority byly často nejhorlivějšími obránci autoritářství. Období vlády prvních čtyř chalífů nazývají sunnitští muslimové „zlatým věkem“, jelikož pro něj byla příznačná zbožnost a správné vedení v otázkách morálky a náboženství. Paradoxem je, že tři z nich byli zavražděni v bojích o nástupnickou legitimitu a moc.
Souhlasím s názorem Luboše Kropáčka, který trefně říká, že „zatímco rané křesťanství se štěpilo na základě výrazně teologických sporů o Kristovu božskou a lidskou přirozenost, v islámu vyvřela schizmata ze sporů o politické vedení obce“.
Podíváme se na islámskou historii, zjistíme, že islámské myšlení se soustřeďuje především na osobu vůdce a na jeho morální profil. Potřeba vytvořit jasný a spravedlivý politický systém, jenž by fungoval podle přesně definovaných pravidel, zůstává stranou.
Závěrem, k tématu islám a demokracie lze říci následující: Blízký východ již delší dobu prochází stagnací, která ohrožuje nejen vlastní region, ale i celý svět. Potřebná reforma a obrození v arabském světě by měly vést k liberalizaci ekonomik včetně jejich osvobození od hegemonie státu a klientelistických struktur, k osvobození muslimských společností od těžkopádné byrokracie a korupce, ke garanci politických, etnických a kulturních svobod. Zároveň by měly přinést posílení postavení žen ve společnosti a větší zapojení mladší generace do politiky. Blízký východ potřebuje garanci občanských svobod, včetně práva všech občanů na svobodu projevu. Blízkému východu chybí nezbytné kroky k něčemu, co bychom mohli nazvat arabským obrozením; tedy obrozením občanského principu, který by již nebyl potlačován strachem z autority a zneužívání moci. Nutným prvkem vyspělé politiky v tomto regionu je vytvoření skutečného strukturálně-funkčního rámce pro fungování politických stran, který by zajišťoval mj. i svobodu shromažďování. Islámská společnost potřebuje svůj zcela vlastní a doma vypěstovaný model vládnutí. Za takový model považuji ten, který by primárně respektoval základní lidská práva. Pokud se na ně bude v muslimských zemích pamatovat a to včetně záruky svobody projevu a dodržování práv žena jinověrců, aniž by realizace ostatních každodenních aktivit byla v rozporu se základními principy islámu, dospěje se podle mého názoru k rozvinutí domácí varianty vládnutí, která bude zcela schopna plnit své funkce a rozhodně bude cennější, než pokus o implantaci západní praxe. Neodvážil bych se nazvat takový model vládnutí demokracií ani islámskou demokracií, nýbrž moderním islámským modelem vládnutí. Domnívám se, že modernizace těchto společností v dlouhodobém horizontu vyžaduje kompromis s univerzálními principy západní kultury jako je svoboda a demokracie. Každopádně institucionální podoba zavádění demokratických principů bude velmi specifická a je zřejmé, že se bude v mnohém velmi lišit od evropských modelů. Myslím si, že v islámském prostředí bude demokracie vždy spíše hybridní demokracií než tou liberální v západním slova smyslu. Vznik demokracie bude potřebovat nutnou dávku sekularizace, která je při zrodu liberální demokracie nezastupitelná a neopominutelná. Domnívám se, že za současných podmínek je zavádění demokracie v islámské společnosti téměř nemyslitelné. Demokracie je neslučitelná s religiózním výkladem islámu a islámský svět dosud nemá s demokracií téměř žádné zkušenosti. Je zřejmé, že muslimové nepovažují demokracii za vlastní hodnotu, nýbrž za hodnotu importovanou. Její původ nemá arabské ani islámské kořeny. Za současných podmínek je pojem islámská demokracie mýtus. Islám nezná demokracii a demokracie nezná islám. Islám a demokracie mají rozporuplné podstaty a jejich sloučení vždy vyústí buď zánikem jedné z nich, nebo narozením hybrida ve stavu agónie.
