Proč nejsem pro přijímání migrantů?

Migraci opravdu nelze posuzovat jen z pohledu nějakých tzv. šlechetných úmyslů, jejichž nositelé často sklouzávají do naivity, unáhlenosti a překotnosti. Jak jsem již napsal loni v listopadu, migraci je třeba vnímat pragmaticky.

Po zamyšlení o euru bych se chtěl tentokrát věnovat neméně závažnému tématu, kterým je migrace. Je to natolik závažné téma, že jej podle mého názoru nelze analyzovat na základě absolutních termínů, jako je dobro a zlo. Bohužel se mi zdá, že si tohoto faktu obě dvě strany ve vzájemných diskuzích nejsou vědomé.

Úspěch či neúspěch migrační politiky záleží na mnoha faktorech, které lze s jistou mírou zjednodušení vyjádřit čtyřmi základními otázkami:

Kdo? Odkud? Na jak dlouho? Proč?

Zejména liberální média a některé vlády mají tendenci záměrně ignorovat rozdíly, které z historických i společenských důvodů různé migrační vlny doprovázejí. Ostatně, stejně jako výše zmíněné otázky.

Migraci opravdu nelze posuzovat jen z pohledu nějakých tzv. šlechetných úmyslů, jejichž nositelé často sklouzávají do naivity, unáhlenosti a překotnosti. Jak jsem již napsal loni v listopadu, migraci je třeba vnímat zcela pragmaticky a realisticky.

Nejsem přitom cynik nebo snad citově vyprahlý člověk, který vše přepočítává jen na peníze a hodlá z každé životní situace vytěžit pouze zisk. Charitu a vůbec snahu pomáhat druhým považuji za jednu z hlavních devíz západní civilizace, která se rozvíjela na křesťansko-židovských základech. Ovšem migrace je něco zcela jiného a v případě neúspěšně prováděné migrační politiky umírají, chudnou a strádají jak hostitelé, tak hosté.

A je třeba si rovnou říci, že migrační politiku Evropy v poválečné éře lze bohužel charakterizovat slovy, které jsem použil o dva odstavce výš, tedy: naivitou, unáhleností a překotností. A to paradoxně přesto, že zejména v 50. letech byla drtivá většina migračních politik evropských států určována pragmatismem. Tedy s cílem získat levnou pracovní sílu z rozvojových zemí a využít ji pro budování Evropy.

Druhá strana byla s tímto základním cílem srozuměna a byla tedy uzavřena standardní nepsaná dohoda, ze které do značné míry těžily obě strany. Postupem času však většina evropských vlád tento ryze pragmatický přístup opustila a zejména socialisté se začali soustředit na „spasení světa“. Ve jménu velmi falešných a zavádějících argumentů.

Dlouhá léta vše nějakým způsobem fungovalo. Jen občas se na povrch dostaly neblahé signály, ale „migrační mašina“ přesto pokračovala dál v zajetých kolejích. Až migrační krize v roce 2015 odkryla v celé nahotě fakt, že funkční migrační politiku nemohou utvářet ideologie multikulturalismu a politické korektnosti. Z tohoto pohledu tak může mít migrační krize pro celou Evropu jakýsi ozdravný efekt a posloužit k jejímu probuzení. Proč se tomu tak děje jen v části evropské společnosti by však byla téma na celý další článek, takže jej, s dovolením, rozvinu někdy příště.

Hlavním neštěstím, které zakládá nekonečný migrační potenciál, je dlouhodobá politická nestabilita a nefunkční vlády ve většině zemí Afriky a Blízkého východu, dále nekontrolovatelnou porodnost, přebujelou korupci, klientelismus, přehnaný důraz na náboženství, který mnohdy ústí v islamismus a terorismus.

Dalším neštěstím je bohužel dlouhodobá migrační politika Evropské unie, spočívající v poskytování štědrých sociálních dávek, osudovým pozváním kancléřky Merkelové migrantů do Evropy, podceněním ochrany vnějších hranic, nepřímou podporou pašeráctví, chaotickou administrativou při registraci nově příchozích, sebedestruktivní toleranci mimoevropských zvyklostí (např. sňatky s dětmi) a v neposlední řadě poskytováním přívětivého prostředí pro teroristy.

Jsem přesvědčen, že pokud se podíváme na migraci do Evropy v posledních letech a tzv. migrační krizi, není již zapotřebí žádných emotivních výroků. Je však otázkou, jestli jsou toho někteří politici a většina zaměstnanců z nevládních neziskových organizací schopni.