Hledám-li znak, který je společný všem islámským zemím a zároveň se odráží v politickém životě těchto zemí, a který tyto země přitom v mnoha ohledech od ostatního světa odlišuje, naleznu náboženství – islám, jeho společenské a politické pojetí. Islám od svého vzniku dodnes hraje ve vývoji těchto zemí mimořádnou úlohu; pod jeho vlivem vznikla autentická politická kultura.
Dnešní vlády téměř všech muslimských zemí jsou vesměs buď nedemokratické monarchie, vojenské režimy, osobní diktatury, anebo kombinace všech těchto režimů. Ty se často opírají jen o omezenou rodinnou, klanovou nebo kmenovou základnu a v některých případech jsou silně závislé na zahraniční podpoře.
Všechny demokratizační vlny, které kdy zasáhly různé světové regiony, se muslimských zemí téměř nedotkly vůbec. Mnozí se ptají: proč je tomu tak? Proč je právě tato část světa takovou politickou chimérou? Islamisté, kteří působí jako funkční náhražka demokratické opozice proti autoritářským režimům v muslimském světě, a kteří v islámu spatřují spásu pro muslimské národy, na to mají jednoduchou odpověď. Podle nich spočívá problém islámských zemí v tom, že nejsou dostatečně islámské. Podle mého názoru není toto tvrzení pravdivé, historie ho vyvrací dostatečně. Jasným příkladem jsou totalitní vlády Tálibánu a Islámského státu.
Islámské země již delší dobu procházejí stagnací, která ohrožuje nejen vlastní region, ale i celý svět. Myslím si, že potřebná reforma a obrození v těchto zemí by měly vést k liberalizaci ekonomik včetně jejich osvobození od hegemonie státu a klientelistických struktur, k osvobození muslimských společností od těžkopádné byrokracie a korupce, ke garanci politických a etnických svobod. Zároveň by měly přinést posílení postavení žen ve společnosti a větší zapojení mladší generace do politiky.
Tím ovšem nechci říci, že by Evropa měla vyvážet demokracii do islámských zemí, neboť jak jsem již dříve publikoval, islám je neslučitelný s demokracií.